Dne 22.8.2023 oslavila naše milá uživatelka paní Oldřiška Stejskalová sté narozeniny.
Před téměř třemi lety slavila v našem domově jedna paní stoleté výročí. Paní Stejskalová si všimla, že jsem k tomuto jubileu o ní a jejím životě napsala článek do Lískáčku, novin vycházejících v Novém Lískovci. S humorem jí vlastním se ptala, jestli ho o ní taky napíšu. A já jsem jí to slíbila. Dne 22.8.2023 oslavila naše milá uživatelka paní Oldřiška Stejskalová sté narozeniny. Dva dny po poté jsme spolu mluvili víc jak hodinu. A když jsem se na závěr ptala, jestli chce článek ještě vidět, než ho pošlu do redakce, zasmála se a řekla, že mi věří a určitě to bude pěkné. Protože samotný rozhovor s ní byl zajímavý a musel být pro článek zkrácen, přepsala jsem ho takřka slovo od slova podle nahrávky. Snad vás pobaví. Paní Stejskalová by si to rozhodně přála.
Tak začneme třeba s tím, jaké jste měla dětství?
Narodila jsem se 1923 do katolické rodiny ve Višňovém. Můj otec měl 33 roků, matka 26, takže žádní mladí blázni. Otec byl kovář, měl svoji kovárnu a tovaryše a učně. Maminka měla malé hospodářství. Abych já že bych byla nějak rozmazlovaná, tak na to nebyl čas. Od prvních mých myšlenek žádná jiná knížka u nás nebyla než Bible. A já jsem v té Bibli pořád listovala, neuměla jsem číst, ale pořád jsem v ní listovala, jak to asi bude. No a když už jsem pak začala trošku chodit, tak žádné mazlení. Ráno vstávat do kostela a potom jsme měli krávu. Potom napást krávu a potom teprve do školy.
Ale já jsem si furt teda četla v těch kancionálkách. To bylo psaný švabachem a já jsem si to furt četla a představovala jsem si jednu věc. Já půjdu do kláštera. No jaký to bude život. Já jsem se nikdy nedostala na Strahov, i když jsem v Praze byla mockrát. Ale já jako malá holka jsem ten Strahov viděla. Jestli je to tam tak, to já nevím. Vybrala jsem si ten nejpřísnější řád. Že se za mnou zavřou vrata a já se budu procházet mezi růžemi. A budu jenom já a klášter.
No a pak už jsem začala chodit do školy. Já jsem se brzy naučila číst. My jsme čekali dlouho než nám byl zavedený elektrický proud. To už jsem byla v kolikáté třídě. A chodili jsme s bratrem k p.Moravcovi pro petrolej. To stál litr 90 halířů. A za těch deset halířů jsme dostali cvekrle, takovou cvekrle, co se dala cucat půl dne. Pak už jsem viděla jak pantáta dělá kornoutky z novin. Já říkám: „Pantáto nemohla bych místo těch cvekrle dostat nějaký časopis?“ A on: „Oldřiško, ty už umíš číst?“ A já: „No humím.“ A pantáta vzal hrst časopisů a dal mi je. A od té doby mám tu lásku k tomu čtení a to mám do teďka. Já čtu pořád. Nemám ani televizi ani rádio, to nemám teď, že su hluchá, ale čtu. Vlastu Javořickou dvacetkrát. Halinu Pawlowskou dvacetkrát. Všechny ty klasiky. Já vím, jak to dopadne. Ale všechno teda pořád čtu dokola.
Pak jsem začala chodit do školy. To bych ráda zdůraznila, že ta katolická výchova je dobrá. Žádné mazlení. Žádné mě se nechce do kostela, nebo nebudu vstávat na roráty. Já jsem si tak přála, kdybych tak aspoň onemocněla. Chodila jsem bosá ve sněhu a prosila jsem, abych onemocněla. Já jsem neonemocněla a nikdo se na mě ani nedival, jesi kašlu. Kašlali jsme všichni vod Jozefa do Václava. Takže jsem na ty roráty musela chodit, ať sem chtěla, nebo nechtěla.
No a rodina teda, maminka nás bránila: “Nech je otče, ty máž těžkó roko.” On byl kovář, takže my jsme nebyli bití ani moc. Já místo abych okopávala řepu, tak jsem furt četla. Maminka ta říkala: “Otče, dyť zakroč.” A on říká: “Já teď zakročovat nebudu, já jsem měl těžkó roko, tys měla roko moc lehkó.” Já jsem umývala nádobí, měla ruce ve škopku a četla. Pořád jsem četla. “Ty už se zase hočíš? Te nemáš co dělat?” Dneska všem říkáme uč se. Mě říkali: “Nehoč se furt. Nemáš co dělat?” A ve škole jsem byla bitá od pana faráře furt. Furt jsme něco prováděli. Ale doma jsem ani tak bitá nebyla.
No a jak se teda stalo, že jste do toho kláštera nešla?
To bylo tak. Že já mám dvouletou ošetřovatelskou řádovou školu, hned po válce jsem nastoupila do Brna. To maminka si myslela. Jo takhle. Víte proč jsem tam nešla, já jsem nemohla. To se muselo platit. Peníze nějaké a nějaké věno. Kde by naši vzali peníze, abych já mohla jít do toho kláštera. Čili do toho kláštera jsem nešla.
Já jsem vyšla tři měšťanky a otec říkal, mohla bys jít na veksl ještě na rok. To bylo v Oblekovicích, to je dědina pod Znojmem, a já jsem tam proplakala deset měsíců, protože jsem chtěla dom. My jsme chodili z Oblekovic do kláštera znojemského na mšu. Mě se tak líbily ty Němky, ty podkolenky bílé, okované boty. Kdybych já to tak jednou mohla mět. Ale v těch Němkách, to už bylo.. my jsme byli děcka. To už bylo proti tem židům. Tam byla jenom jedna židovská rodina, ale to už tenkrát v té době bylo zakořeněný. No já jsem to teda nějak proplakala a vrátila se do Višňové. To nevím kolik mě bylo roků.
Vyšlou jsem měšťanku měla, žádné školy nevím, jestli byly otevřené. Tak půjdeš dělat chůvu, tak já jsem jela dělat chůvu, zase to bylo přes nějaké katolické noviny. Takže já jsem se dostala ve svých necelých patnácti letech jako chůva do Prahy.
Jaký to tam bylo? To musel pro vás být úplně jiný svět.
Já si nevzpomenu, jak se ta čtvrt jmenovala. No ta tak já jsem se měla i učit, tomu doktorovi v ordinaci pomáhat. Dal mě do ruky korunku, abych ji očistila. No tak já jsem si pustila vodu, abych ji očistila. A pan doktor se na mě podival a říkal: „A ven, ty seš tak nevohrabaná, kdyby ti ta korunka spadla, tak jsem bez korunky i bez peněz“. No tak to skončila moje éra, abych byla zubní technik.
Ale paní. Mě bylo patnáct a paní jednadvacet, takže já že budu pomáhat paní. Tak to si můžete myslet, jak jsme hospodařily. Oni měli už dvě děti. My jsme si s paní tak rozuměly, my jsme vařily. Já jsem ty děti milovala. Místo techničky jsem byla paní k ruce. No a oni byli Maďař, stěhovali se do Bratislavy a já s nima. S paní jsem se spřátelila. Pak oni Slováci se chtěli osamostatnit. Bylo to nějak na jaře v tom 36. roce. Slováci chtěli být sami a Češi, ať jdou do Česka, tak já jsem se vrátila. Sbalila jsem si kufr. Říkám paní podívejte se, že neodvážím něco navíc, co není moje.
Vrátila jsem se do Višňové a školy nebyly, nějak nevěděli, co se mnou, tak jsem šla dělat chůvu do Hrotovic. Rok jsem tam dělala chůvu. Potom jsem dělala rok chůvu v Brně. Musela bych jít bývala potom do Německa, tak jsem šla pracovat do Zbrojovky. To bylo hrozný. Bydlela jsem u příbuzných na Vranovské. Dělali jsme ranní i noční. Protože to se furt muselo dělat pro válku. Tam jsem byla až do 45. roku zaměstnaná.
Bydlela jsem s příbuznými na Vranovské. V zimě zima, jednopokojový byt, jedna seknica, bydleli jsme tam všichni. V létě já jsem najednou byla celá osypaná, ale Oldřiško nic, to jsou štěnice. Takže v zimě zima a v létě štěnice. Ale každý týden jsem jezdila dom, do Višňové. To bylo až do toho osvobození.
No a potom hned jak skončila válka, hned jsem nastoupila do ošetřovatelské školy. A já jsem diplomovala za dva roky. Já jsem ještě stačila na té řádové škole udělat diplom. To je jako vy dneska končíte maturitou, tak my jsme končili diplomem. Čili já jsem měla docela dobrý vzdělání, že jsem byla diplomovaná sestra, která může pracovat ve všech zdravotnických zařízeních v celé Československé republice. Šla jsem pracovat do Dětské nemocnice. Hned jsme měli noční.
A já jsem se v těch asi 26 letech jsem se vdala. To nebylo ani brzo, ale ani pozdě. Ale vdávala jsem se proto, abych nemusela na úřad. To jsem věděla, že v 49. roku se musí na úřad a pak do kostela. Kdežto já jsem chtěla ve Višňovým mít svatbu v kostele, tak jak to má byt. No a za rok se mi narodila Marcela. Ale můj muž onemocněl. On měl těžkou tuberkulózu, čili on se šel do Jablunkova léčit, ale ten byt v tom Brně jsme měli. A já jsem sbalila malou a ty tři léta mateřské jsem prodělala ve Višňovém.
A bylo to velká láska?
Nebyla. No ne láska. Já vám řeknu jednu věc. Jak někdo teď říká, že přeskakovaly jiskry. Na mě jiskra nepřeskočila nikdy. Já teda jsem byla až tak trochu bigotně zaměřená na tu církev, takže žádné jiskry nepřeskakovaly u mě. No takže co teď. Holka byla malá, muž nemocný a já jsem se tak šíleně bála o ni. On můj první muž byl Valach z Rožnova z velmi dobré slušné rodiny. Já jsem se o to děcko tak bála, že my jsme spolu tak dohromady vlastně nežili. Já jsem dostala pak umístěnku do Vojenské nemocnice. Tam se mě líbilo. Manžel mezitím zemřel a já jsem dostávala 250 korun sirotčí důchod, takže jsem musela dělat služby noční a všechno. Měla jsem hodné sousedy, ta u nás spala. Takže jsem tu Marcelu vychovávala sama.
A když jste pracovala jako sestřička, bavilo vás to?
No bavilo. (smích) No bavilo. No musela jsem. Mě se ani na to nikdo neptal, jestli mě to baví nebo nebaví. Já jsem musela vydělat nějaký peníze. Ale naši pořád ještě měli nějaký to hospodářství a prase, čili mě pomáhali s tím jídlem. Takže jsem to tak nějak protloukala.
A už tenkrát jste se tak zajímala o politiku, jako dnes?
O politiku myslím ne. Nevím jestli o politiku, ale četla jsem všechno. Četla jsem Právo, četla jsem Selku, četla jsem Hospodářské noviny. Jestli to šlo o politiku. To čtení mám celý život a do teď. Já čtu Vlastu Javořickou po stodvacáté, ale čtu.
Teď všichni přemýšlí, jestli mají šťastnej život. Měla jste Vy šťastnej život?
Měla.
Protože Vy jste tak veselej člověk. Všichni přemýšlíme, z čeho se to bere, že máte pořád takovou radost.
Mám. No zase se musím k tomu vrátit. Každý den mimo nějakých těch pětačtyřicet, padesát. To jsem byla moc chytrá. O kostel jsem ani nezavadila. Jo i to se stalo. Partner se mě líbil, kluci ze semináře se mi líbili. To bylo takový období, no jako všude.
A pak jste se teda vdávala podruhé?
Já jsem se potom vdala. Takhle. Já jsem se vdala taky tak.. že bych ho milovala Stejskala. Von se mě libil. Von měl metrák, skoro metr devadesát. Já jsem jezdila na chatu ke kámošce. On tam dělal nějakou střechu. Vídali jsme se celý léto, ale vykali jsme si. No tak byl podzim, my už se loučili na nádraží, že se uvidíme až z jara. A v ten moment, to jsou momentky. V ten moment jsme řekla, kdyby jste náhodou neměl v neděli co dělat, ráda vás uvidím. No a Stejskal neměl co dělat. On dělal ve Slovnaftu jako elektrikář. První neděli nám přivezl z Bratislavy mandarinky. Já jsem mu to chtěla platit, a on že to nedovezl mě, ale Marcelce. Ta byla celá nadšená. A tak to šlo každou neděli. Až do Silvestra. To jsem řekla, aby přišel na Silvestra. A on bydlel v Králově Poli, takže musel o jedenácti dom, aby chytl poslední tramvaj. A já mu řekla: “Milane co byste jezdil dom.” Dcera měla vánoční prázdniny, byla ve Višňové. Já jsem mu ustlala vedle v pokoji. Druhý den ráno, že si pojede pro věci do práce. A já: “Milane, co byste si chodil pro věci, vždyť tu se mnou zůstaňte.” No a byl tam se mnou třicet let. Takže takhle jsem se vdala podruhý.
A normálně manželství. Můj muž byl vinař. My máme furt ten domek ve Višňovém, furt tam někdo bydlí. Teď tam bydlí dcera. Můj muž onemocněl, dostal infekční žloutenku a zemřel. Do 14 dní byl pryč. Čili on byl o 5 let mladší než já. Mě bylo 57. Já jsem vlastně od těch 15 let pořád pracovala. A byla jsem absolutně vyčerpaná. Měla jsem nárok na důchod, tak jsem šla v 57 letech do důchodu. Ani jsem si na práci už nevzpomněla, jsem byla za ten život vyčerpaná. Byla jsem pak hlavně ve Višňovém.
Jak jste se potom dostala k bydlení na Koniklecové?
Měla jsem známou na sociálním zařízení nebo kde a já jsem si podala sem žádost jenom jako co kdyby. Potom se to tady dostavělo a já jsem se sem nastěhovala. Byla jsem se tu podívat. Chtěla bych jednou mět od všech klid a bydlet sama. Byla jsem se podívat do Bystrce a tam se mě teda moc nelíbilo. Dcera bydlela v Bohunicích kousek. Vrchní otevřela tady dveře a řekla “paní Stejskalová, toto je váš pokoj”. Já jsem zůstala úplně paf. Tak něco nádhernýho. Já jsem byla pořád mezi rodinou, furt někdo se mnou bydlel. A já jsem teď najednou dostala tudle toto. Já jsem si myslela, že su v nebi. Je to 30 let si myslím, že jsem v nebi. Je to ponejprv v životě, kdy je to moje seknic. Já jsem tady v tomto pokoji, tady na té posteli 30 let nejšťastnější. Tady jsem prožila tolik nádherných chvil. Já jsem se do všeho zapojovala, všude jsem jezdila. I na výlety. Já říkám jako by to byla chvilka a ono je to dvacet let. Tady furt se něco dělo. A nejraději jsem sedávala sama na zahradě. A ta zahrada, to je pro mě v mém srdci to největší blaho. Vždyť tam chodim ještě teď. Já tam totiž všechno vím, kde se zasadil stromek, kde co vykvetlo.
Já Vám musím něco řict. Všichni se ke mně chovají velice slušně. Ani jednou jsem nezaznamenala nějaké „paní Stejskalová“, i když já pořád melduju dokola. Proto můžu říct, že jsem se toho vysokého věku dočkala, i s tím povozem jezdím, vaší zásluhou. A největší z toho se nemůžu vzpamatovat, to je ta oslava v úterý. Já jsem si myslela, že mě někdo přijdete pogratulovat. Přišli jsme dolů a já jsem myslela, že omdlím. Vy jste tam všichni stáli. Já to vidím jak dneska. Já jsem byla jak omráčená. Taková pocta, jak kdyby prezidenta vítali. S paní starostkou jsem toho probrala, ona taky přišla. My se dobře známe, co se dělalo dole na městské části, já jsem tam chodila.
Já denně prosím, za celý den poděkuju. Ráno zas poděkuju za celou noc. Prosím Bože dej mi sílu, abych se ráno vzbudila. Večer se rozloučím a ráno poděkuju. Kdybych tak umřela v noci ve spánku, to by se mi líbilo. Jestli přijde farář, já se budu zpovídat. Já pořád hřeším, tak se musím zpovídat. Potřebuju taky to duchovní spojení s knězem. Já jsem ráda, že paní ředitelka dovolila, že může přijít za mnou. Chodila jsem na mši, ale už jsem ráda že mi přinese hostii sem.
Paní Stejskalová byla během rozhovoru úžasná. Povídala úplně sama. Ptala se mě, kdo ještě žije z jejich staré party. Všechny, co jsem jmenovala, považuje za mladice. Z jejich party, jak je nazývá, už v Domově nežije nikdo. Přesto je paní Stejskalová každý den s úsměvem na nohou, ráno si zajde na procházku, přečte si noviny. Probírá s námi důležité zprávy, politické kauzy i změny klimatu, slavné herce nebo náboženské svátky. Víra je pro ni nesmírně důležitá.
Její oslavu narozenin si nenechal ujít nikdo z personálu. Chtěli jsme jí popřát stálé zdraví, neutuchající radost ze života a ještě mnoho šťastných chvil.
Markéta Čechová a kolektiv DS Koniklecová